Otázky a odpovědi

Kolik je potřeba sezení k tomu, aby se můj problém vyřešil?

Toto je velmi častá otázka a nutno říci, že poměrně problematická. Řešení onoho problému totiž není o počtu sezení, nebo o tom: "...aby se vyřešil." On se totiž sám nevyřeší, rozhodně tedy ne bez vědomé účasti klienta na celém tomto procesu. Nelze říci dopředu, kolik je třeba sezení. Možná zkrátka tolik, dokud člověk nedojde určitého pochopení a na základě toho se jeho problém nebo daná situace v jeho reálném životě začnou viditelně měnit. Toto ale nastane až ve chvíli pochopení, skutečného pochopení, ke kterému vás terapeuté, lektoři, psychologové atd. vedou. Dokud nejsme otevřeni pochopit, uslyšet, uvidět, co k nám skrze druhého přichází, tak je velmi pravděpodobné, že budeme střídat terapeuty či jiné odborníky po jednom až dvou sezeních, ale vlastně ničeho nedosáhneme. Náš problém se nevyřeší, možná se nám chvilkově uleví, ale inkriminovaná situace zůstane. Je to o tom, že jsme předali zodpovědnost za řešení našeho problému druhému člověku. Takto to ale v praxi nefunguje, nikdo za nás nemůže vyřešit naše problémy, je ale možné, že nás přivede k tomu, abychom si k řešení došli sami, protože ten klíč už dávno máme, ale máme ho my. Toto je totiž poslání terapeutů, vést druhé k řešení, naučit je používat ten klíč, nikoli však řešit za ně.

Jak často je třeba na sezení docházet?

Obvykle doporučovaná četnost je jednou za týden. Pravdou však je, že taková intenzita není z různých důvodů možná pro všechny klienty, resp. je možná spíše pro menšinu klientů. Osobně za přijatelné považuji interval 1x za 2 týdny. Individuálně lze domluvit i jinak. Je ale dobré si uvědomit, že s přibívajícím časovým odstupem se také prodlužuje čas řešení, dochází ke kolísání intenzity a narušování kontinuálnosti, systematičnosti, hloubky a díky tomu někdy bohužel i kvality společné práce, a to zejména tehdy, pokud klient nedodržuje nastavený interval, různě ho mění, přesouvá, atd. Samozřejmě jsou v životě situace, kdy je třeba domluvený termín přesunout, stává se to jak na straně klienta, tak na straně terapeuta. Osobně se snažím, pokud taková situace nastane, nabídnout klientovi náhradní termín v co možná nejkratším čase, a to právě z výše uvedených důvodů.

Jak je to s ukončením spolupráce?

Spolupráci ideálně ukončujeme po vzájemné dohodě formou srhnujícího sezení. Jde o jakési resumé našeho vzájemného setkávání, našeho snažení, zdarů i nezdarů. Záměrně píšu ideálně, protože takto by to být ideálně mělo, takto to nese plné přínosy všem zůčastněným. Bohužel se v praxi setkávám i s jinými variantami ukončení spolupráce a zdá se, že nejen já. Ze studie (Lampropoulos, 2011) vyplývá, že až 47% klientů či pacientů předčasně ukončí spolupráci. Osobně mě takové číslo překvapilo, na druhou stranu ale odpovídá tomu, že statisticky se díky psychoterapii výrazně zlepší či plně vyléčí zhruba 1 ze tří klientů. Jedním z velmi významných důvodů takovéhoto nedostatečného (vy)řešení obtíží u zbývajících dvou ze tří klientů je právě předčasné ukončení spolupráce.

Někdy se stává, že klient ukončí spolupráci v rozmezí 1. - 4. sezení, v takovém případě ani nelze hovořit o terapii, protože k takové ještě ani nedošlo. Spíše lze hovořit o jakési formě krizové intervence. Výsledky takového působení ale dle statistik nejsou příliš dalekosáhlé, proto opravdu doporučuji absolvovat sezení více a nenechat se zmást prvními subjektivními pocity zlepšení, nebo prostě jen dobrého pocitu. Ty opravdu přicházejí poměrně brzy, bohužel až příliš často fungují jako neuvědomělý obranný mechanismus, který nás chrání před tím, abychom vůbec byli schopni nahlédnout hlouběji pod pokličku našich problémů. 

Ve skutečnosti právě neochota (ať už vědomá či nikoli) k hlubšímu uvědomění, k tomu, vidět sebe i vše okolo takové, jaké to skutečně je, je tím, co nám primárně způsobuje problémy v našem životě. V obrovském procentu případů to, s čím klient přichází, je až sekundární následek právě této neochoty, byť většinou neuvědomělé. Bohužel předčasné ukončení spolupráce, mnohdy dokonce aniž by se o tom klient s terapeutem poradil či pobavil, bývá někdy pouze dalším průkazem takové neochoty. Neochoty převzít za sebe zodpovědnost. Bohužel se zodpovědností se tak vzdává i své moci a možnosti významně něco ve svém životě změnit. Kromě toho způsob, jakým klient realizuje ukončení spolupráce, také mnohé svědčí o jeho lidských kvalitách, a to v závislosti na tom, jak se k celé záležitosti člověk postaví, a nebo také nepostaví. I tak apeluji na své (i potenciální) klienty - ukončujte, prosím, spolupráci nikoli svévolně, ale po vzájemné dohodě, vnímám to totiž jako základní lidskou slušnost vůči mé osobě. Děkuji.