Co mohu udělat pro své děti/blízké
Za svou praxi jsem tuto otázku dostala nesčetněkrát a zřejmě ji také ještě nesčetněkrát dostanu. Obvykle lidé čekají erudovanou radu, proto se také obracejí na psychologa. Pochopitelné. Co už je však méně pochopitelné, nebo alespoň z mého hlediska, je to, že nemálo lidí očekává jakýsi návod na použití.
Pěti nebo deseti (na počtu zase tak moc nezáleží, ačkoli, zdá se, že čím méně, tím lépe) bodový postup "jak na to". Ono myšlenka je to dobrá, vlastně logická, až na malou drobnost, že lidskou bytost jakékoli návody degradují do úrovně jakési unifikované robotické existence. Člověk není stroj, není ani balvan. Je součástí mnohem většího celku, o jehož vnitřních zákonitostech, vztazích, silách a vlivech v něm působících nevíme mnoho, možná by se dalo říci, že vlastně skoro nic. A na to "skoro nic", co víme, chceme návody. Vlastně je to absurdní.
Přesto však existuje dobrá rada, jak pomoci svým blízkým a především dětem. Svým způsobem je jednoduchá, až překvapivě jednoduchá. To nejvíce, co můžeme udělat pro své blízké, je dělat hodně sami pro sebe. Postupně zpracovávat svoje vlastní emoční záseky, svoje vnitřní emoční zranění pocházející z dětských let.
A jako že na světě není člověka, který by si ze svého dětství nějaké to emoční zranění nenesl, a to i když měl skvělé dětství. Přesto se někdy mohl cítit sám, odmítnut, ukřivděn, zrazen, atd., a to se mu ani zdaleka nemuselo dít nic hrozného.
Někdy mají lidé naivní představy, že jen ten, kdo prožil v dětství něco hrozného, je oprávněn cítit se emočně zraněn nebo dokonce traumatizován. Tak to ale není, dětská emoční zranění v sobě neseme všichni. Bez výjimky. Jsou následkem naší interakce s okolním světem a jeho požadavky, s rodiči, sourozenci, s životem jako takovým. Jedním z úkolů naší existence, mimo jiné, je tato zranění u sebe být schopen uvidět a zpracovat. Je to proces zrání a naše osobní odpovědnost. Z emočně dětské bytosti se stáváme dospělou bytostí s dospělou emocionalitou.
Dokud toto člověk nepojme, je pořád jen zraněným dítětem ve velkém stárnoucím těle, možná s dospělejšími názory, které ale nejsou podloženy nijak výrazně dospělejšími emocemi, což se projeví především v situacích, kdy věci nejdou podle představ.
A tady nastává problém, protože hodně často se věci (a lidé) ubírají jiným směrem než naše představy o nich. V tu chvíli naše dospělá racionalita deklarovaná našimi názory bere za své. Je to z toho důvodu, že lidé jsou daleko více emoční bytosti než bytosti racionální. (Protože prostě nejsou stroje.) Jenže pokud naše emocionalita není dospělá, pak je tedy nutně nevyzrálá, neboli dětská, možná pubescentní (a s "puber'ťákem" je těžké pořízení).
V té chvíli je možné vidět, jak se "rozumní dospělí" mění v "nerozumné děti", jimiž cloumají emoce, které absolutně nemají pod kontrolou a dle toho také reagují. Případně své emoce potlačí, spolknou, popřou, apod., a to opakovaně a dlouhodobě - je přeci potřeba zachovat dekorum a tvář, ne? To je taky možnost. Ono je to ale v podstatě jedno, ničivé je obojí. A nejen pro nás.
A tady už se dostávám k odpovědi na úvodní otázku. Svým blízkým mohu pomoci tím, že se nebudou muset potýkat přímo či nepřímo s následky mé vlastní vnitřní, tedy především emoční, nevyrovnanosti. Toto je to, s čím si u sebe potřebujeme poradit každý sám, klidně s dopomocí odborníků, to je naší zodpovědností. Pokud takovou práci započneme ještě před příchodem dětí do našeho života, tím lépe. Ale ani pak není pozdě.
Mezi největší dětská emoční zranění totiž patří to, když tam pro ně není rodič takzvaně "plně". To však nemá mnoho společného s fyzickou přítomností. Není totiž možné být tu "plně" pro dítě, pokud je nějaká má vnitřní část zaměstnána potlačováním svých vlastních emočních zranění. Ne, dítě vás chce plně, opravdově, zranitelně...nechce mámu nebo tátu, co mají kolem srdce betonový kryt, aby nemuseli cítit to, co někde v hloubkách, se kterými už dávno nechtějí mít nic společného, bolí.
Děti tyto hry nehrají, oni vnímají a cítí a z vnitřního pocitu sounáležitosti a lásky k vám soucítí, tedy nesou tuto zátěž s vámi.
Když to tedy hodně zkrátím, je možné říci, že tím, že si u sebe nejsme ochotni přiznat, natož řešit svá zranění, tato nezmizí, ale jejich důsledky budeme moci časem vidět na svých dětech. Kulisy se mění, příběh zůstává. A tak jsem ve své praxi častým svědkem toho, jak bezradní rodiče přicházejí pro radu pro své děti, které žijí až nápadně podobné příběhy těm jejich. A nebo možná i dost jiné, ale rozhodně je nežijí s lehkostí. Krade jim to dětství, musí předčasně dospět, jsou povrchní, citově ploché, nebo naopak ustarané, úzkostné, uzavřené, smutné, agresivní, nebo rezignované, unuděné, depresivní, odpojené od života, potýkající se s vnitřním přetlakem, který neumějí pojmenovat, protože pro něj nejsou zjevné objektivní důvody, natož s ním nějak efektivně nakládat.
Jen taková poznámka pod čarou - častou vyrovnávací strategií současné mladé generace s různými nepojmenovatelnými a pro ně téměř neuchopitelnými vnitřními tlaky vzniklými na základě přenosu (transgenerační přenos) bývá kupříkladu únik do virtuálního světa a nadužívání inf. technologií, a to ještě v tom lepším případě. Kdejaké tříleté dítě dnes bravurně ovládá obsluhu tabletu a kdejaký prvňáček má profil na sociálních sítích, případně aktivně užívá platformy jako YT nebo Instagram.... Minimálně na zamyšlenou, ale spíš alarmující.
Přiznat si to bývá těžké, protože něco v nás ví moc dobře, že tomu možná tak úplně být nemuselo, kdyby...
A tak apeluji na všechny z vás, kteří toto čtete...pracujte na sobě. A teď zdaleka nemám na mysli jen zdravý životní styl, to je samozřejmě v pořádku a přínosné, ale je to jen část, a to ještě relativně malá a povrchová. Důležitá, ne-li nejdůležitější, je naše vnitřní, emoční pohoda. Tu poznáte tak, že se po většinu času nacházíte ve stavu souladu mezi tím, jak se zrovna cítíte a tím, jak se právě odehrává váš život a tento soulad vyzařujete. Jste transparentní pro sebe i pro okolí. Pokud nacházíte v některé oblasti vnitřní nesoulad, pak má smysl se tímto zabývat. Má to jedinou podmínku, vyvarujte se přikrášlování pravdy sami před sebou...daň za to nebývá malá a nedotkne se bohužel jen nás samotných. Avšak věřím, že všude, kde je vůle, je i cesta.