Němý svědek

Zlomená duše.
Tichý křik.
Prázdnota dlaní v už tak přeplněném světě.

Jsem svědkem, každý den...
Každé nové ráno vydá své svědectví...
Tak málo cítíš, tak málo žiješ...

Cožpak to nevidíš...?
Nevidíš, co předáváš. Nechceš vidět.
I to je volba. Pak ale někdo ponese tvůj kříž za tebe.

Máš v rukou víc, než si myslíš.
Jsi zodpovědnější, než si vůbec dokážeš představit.
Děsí tě to? K smrti, že? Proto raději nic neděláš..

Až pak jednoho dne dovedeš své dítě k psychologovi
a řekneš - není v pořádku, opravte ho!
Ano, je rozbité...na milión kusů.

A víš, proč je rozbité? Hledej odpověď ve svém nitru,
protože jen tam ji najdeš.
Pomohu ti s tím. Od toho tu jsem.

Denně se ve své práci setkávám právě s tímto přístupem. Nejsme s to přijmout, že věci existují pouze ve vzájemné vnitřní provázanosti, z mého úhlu nic neexistuje ojediněle, vyděleně. Rodina je systém s vlastní vnitřní logikou, s funkčními principy, které jsou nadčasové a které jsou platné napříč celým společenským spektrem, a to bez výjimky.

Nic nás nezbaví zodpovědnosti, nic nás neomlouvá. Pokud nejsem ochotna podívat se do vlastního nitra, pracovat na vlastním nastavení, vlastních obavách, straších, vidět své hloubky, svá vnitřní zranění, své stíny a démony, vidět, kde si lžu, kde nejsem autentická, svá, sama sebou, pak jsem se rozhodla, ať už vědomě či nikoli, ale neznalost tu bohužel neomlouvá, že zatížím nejen sebe a svůj život, ale i své děti a jejich budoucnost.

Pravda je taková, že to, co u sebe odmítnu vidět a pracovat s tím, za mě ponese mé dítě. Říká se tomu transgenerační přenos. A to tvrdíme, jak své děti milujeme, a přitom jsme schopni je vystavit obrovské vnitřní zátěži tím, že neřešíme své vlastní niterné bolesti, uzavíráme se před nimi. Čím jsme starší, tím hlouběji se je snažíme zadupat, přesvědčit sami sebe, že se nás to netýká, že už je to dávno a tedy pryč. Možná to děláme tak, jak to dělali naši rodiče. Proč si ale nalháváte, že když to budete potlačovat stejně jako oni, tak se to nedostane k vašim dětem? ....ale dostane, úplně stejnou cestou, jakou se to dostalo k vám. Nestačí děti vést v jiném duchu než jsme byli vedeni my, přenosy mezi generacemi mají svou vlastní dynamiku, kterou jen tak neobejdete nějakými modernějšími výchovnými styly. Výchova je hodně, ale není zdaleka vše. Ovlivňuje nás zhruba z nějakých 35% možná 40%, ale co ten zbytek? Ten zbytek jsou vlivy, které byť nejsou vidět, tak mají obrovskou sílu, tvořit i ničit. A sem patří i vlivy rodových linií. Pochopte, nehledě na to, kdo dítě vychovává, mají tyto vlivy, zvlášť pokud jsou nepoznané, nad námi značnou převahu. Nám ale někdy připadá zbytečné hloubat sami v sobě. A pak se poplácáme po ramenou a řekneme si do zrcadla, po vzoru motivačních řečníků a jejich knih, jak jsme dobří a jak se máme rádi. Hmm...

Lidé neumí skutečně milovat, ani sami sebe, natož druhé, kdyby to uměli, nikdy by nezatížili své děti tím, že neřeší své vlastní zátěže.

To nejvíc, co můžete pro své dítě udělat, je to, že budete hodně dělat samy pro sebe, pro své nitro. Jen tak si děti budou moci jít hrát, jen tak budou moci být dětmi, jen tak jim nevezmete dětství. Pokud projdou skutečným dětstvím, pak také budou moci vstoupit do skutečné dospělosti, aniž by měly pocit, že byly o něco ochuzeni. Zdá se, že jeden člověk nemá žádnou moc, není tomu tak. Jeden člověk spouští dominový efekt právě tím, jak se postaví ke svému životu, zda čelem nebo zády...na to bude muset reagovat jeho dítě, na něj pak další lidé...a na ně zase další...

Už tomu rozumíš?
Jsi zodpovědný, i když o tom nechceš nic slyšet.
Máš velkou moc, vliv, i když o tom někdy pochybuješ.
Je to na tobě. Ty rozhoduješ...nejen o své budoucnosti.
A já...jsem svědkem...každý den...
Jaký bude ten příští...?

S úctou
Mgr. Lenka Burianová
psycholog a terapeut
www.cestouduse.cz