Žít s lehkostí...nebo jít hlavou proti zdi?

Stačí tak málo k tomu, abychom mohli žít v souladu sami se sebou i se světem okolo. Je to tak prosté, a přitom je toho sám schopen jen málokdo. 

Naučili nás bát se...o své místo pod sluncem, o peníze, moc, úspěch.. Uvěřili jsme tomu, že právě toto je důležité a že o to musíme bojovat. A bohužel...jsme schopni zaprodat sami sebe, vlastní duši. Setrváváme tam, kde nás to ničí s vidinou, že...to bude lepší, že zahřmí, že všichni čekají na náš neobjevený talent. Ne. Nikdo na nás nečeká. A už vůbec ne se slavobránou. Chceme-li něčeho dosáhnout, tak musíme sami. 

Je to o překročení komfortních zón, je to o uvědomění si, že pokud jsem v podmínkách nesvobody, kterou ale vnímám jako pro sebe celkem komfortní a nesnažím se udělat něco pro to, abych se z toho vymanila, pak nemohu pomýšlet na to, že by ke mně přišel úspěch nebo peníze. 

Je to z toho důvodu, že peníze se rovnají svobodě. Ve skutečnosti to totiž nejsou peníze, po čem toužíme, ale to, co díky nim přichází a to je svoboda. A pokud vezmeme v úvahu, že podobné se vzájemně podporuje a přitahuje, pak je jasné, že někdo, kdo se z vlastní pohodlnosti nachází v zóně nesvobody, například je líný hledat si vlastní bydlení a raději se nechá živit od druhého, asi jen těžko může dosáhnout úspěchu a svobody, tedy toho, co přichází skrze peníze. 

Už jen samotné uvědomění, že si takto stojím v cestě, může vést ke změnám, jen to ale nestačí, je třeba konat. Změnit, co lze, či na změně cíleně pracovat. Mohu-li se odstěhovat, pak si zkrátka najdu méně nákladné bydlení. Pokud jsem však v krajní situaci, kterou nejde aktuálně změnit, pak je třeba přijmout věci právě tak, jak jsou. 

Díky přijetí umožňuji změnu, nečiním ji, ale umožňuji ji a následně konám dle toho, jaké možnosti se otevřely. Jedno je však jisté, zůstávat v komfortní, ale nesvobodné zóně a snít o svobodě a snažit se ji takto realizovat, je opravdu velmi naivní a scestná představa, která nutně vede k neúspěchu. Hlavou totiž zeď prorazit nelze a nepokora se už dávno neodpouští.

S úctou
Mgr. Lenka Burianová