Životní paradoxy

Všichni ve větší či menší míře již od dětství slýcháváme věty o tom, že pokud chceme něco dokázat, něčím být, stát se úspěšnými, být hodni úcty a lásky druhých, být dobří, tak tomu musím mnohé obětovat, musíme se snažit, bojovat, být lepší a lepší. Zkrátka MUSÍME něco dělat, protože to, čím jsme nyní, není DOST, dost dobré. Život ale bohužel (nebo možná bohudík) není rovnice, ani zde nefunguje přímá úměra ve smyslu, že čím víc se budu snažit, tím víc se mi bude dařit.

Často je to dokonce naopak a přílišná snaha je vlastně spíše na obtíž. Zároveň však neříkám, že správný přístup je ten rezignovaný. Je však třeba podívat se na věc z úplně jiného úhlu.

Cokoli se nám v životě děje, má své důvody, o kterých často víme jen málo. Kdesi v nás je však jistá tendence, v určitém smyslu je přirozená a tedy i pochopitelná. Je to tendence zažívat příjemné a vyhýbat se tomu, co vnímáme jako nepříjemné, nepřijatelné či dokonce ohrožující. V jisté míře je to v pořádku a žádoucí a můžeme to považovat za určitý druh sebezáchovných mechanismů.

Bohužel však většina z nás má tendenci utíkat před čímkoli, co vyhodnotí jako pro sebe diskomfortní, jinak řečeno se vyhýbáme či bojujeme s čímkoli, co by snad mohlo narušovat naše komfortní zóny. Komfortní zónou rozumíme to, co naše malé já, ego, pojme jako území, kde platí naše (jeho) vlastní zákony, kde my za nic nemůžeme a naopak za vše mohou ostatní, partneři, rodiče, stát, systém, atd. Je to prostor, kde naše vlastní zodpovědnost je téměř nulová, do tohoto prostoru dokonce před zodpovědností utíkáme. Poskytuje nám útěchu, alibi proč se chováme tak, jak se chováme, výmluvy, proč něco nejde. Je to také prostor, kde se paradoxně nachází otázka JAK. Jak to mám udělat, aby....mě měli rádi, si mě vážili, se mnou komunikoval/a, se vrátil/a, abych měl/a více peněz, atd... Zdá se, že otázka JAK je přeci v pořádku. Svým způsobem ano.

Co ovšem není v pořádku, je to, že ji často pokládáme, aniž bychom byli vnitřně ochotni přijmout zodpovědnost. Neustále viníme okolí nebo i sebe za to, že to máme v životě nějak a chceme to změnit, to je přirozené. Faktem však zůstává, že bez přijetí vlastní zodpovědnosti za to, jak se k věcem stavíme, se změny dočkáme jen stěží. Otázkou, která pomáhá přijmout zodpovědnost, není JAK (něco udělat jinak, se něčeho zbavit), tou správnou otázkou je PROČ (se něčeho potřebuju zbavit). Jinak řečeno PROČ nepřijímám život ve všech jeho podobách, ve vší jeho barevnosti. Proč potřebuju mít věci pod kontrolou, proč se musím snažit vše řídit. Nutno říci, že to, že máme cokoli pod kontrolou, je opravdu jen iluze, kterou si hýčká naše ego. To jsou otázky, které nás vyvádějí z komfortních zón a které našemu egu připadají naprosto zbytečné, ztrátové (co do času, který můžeme věnovat tomu, JAK hlavou prorazit zeď). Hlavou zeď samozřejmě prorazit nelze, ale mnozí se proti ní stejně opakovaně rozbíhají a opakovaně naráží.

Život funguje na principu rovnováhy a pokud máme tendenci se neustále vychylovat k jednomu pólu (tomu pozitivnímu), pak jsme tuto rovnováhu narušili a celkem logicky budeme vraceni zpět do středu, to se ale obvykle děje tím, že se zhoupneme do protipólu. Jinými slovy, pokud se nacházíme uprostřed bažiny (nepřijatelná/nepříjemná situace), pak obvykle zpanikaříme a snažíme se co nejrychleji a s co nejmenšími ztrátami z této situace uniknout, ideálně aby nás vytáhl někdo jiný (vymýšlení strategií JAK to mám udělat, aby...kdo mi v tom může být užitečný, atd.) a díky našim rychlým pohybům a snahám do bažiny klesáme rychleji a hlouběji. A tak je to i v životě.

Neumíme přijímat to, že se zde nacházejí kopce, vrcholky i údolí, že občas stoupáme, občas klesáme. Snažíme se být neustále na vrcholu a zbavovat se všeho, co nás od vrcholu odtahuje. Ale co když právě v tom je skrytý potenciál? Potenciál prohlédnout a rozpoznat mnohé o tom, kým skutečně jsme. Stát se sebou samými, protože jen to nás může dovést k životní spokojenosti. Dokud hrajeme hry, nasazujeme si masky, vymýšlíme a používáme strategie, snažíme se zmanipulovat realitu, aby byla jiná, než právě teď je, pak nikdy nebudeme moci zakusit, co je skutečný život. Pak z tohoto světa odejdeme, aniž bychom kdy vůbec doopravdy žili.

S úctou
Mgr. Lenka Burianová - psycholog, kouč a lektor seberozvojových seminářů
www.cestouduse.cz