O lidském utrpení

Jaké by to bylo vědět, že máme na vybranou? Vědět, že nikdo z nás nemusí trpět? Zdá se Vám to nereálné? Vždyť ve světě je přece tolik utrpení. 
A co kdybych Vám na to řekla, že utrpení není reálné, že existuje pouze v našich myslích...a díky tomu, že v nich existuje, tak si jej také vytváříme jako svou osobní zkušenost.

Záměrně říkám jako osobní zkušenost, nikoli jako vlastní realitu. Realita totiž s osobní zkušeností velmi často má jen pramálo společného.

Proč ale tak moc lidí zažívá utrpení? (A nemusíme zacházet do extrémů, stačí se podívat po našich souputnících nebo dokonce do vlastních životů.)
Důvod je prostý, opravdu velmi prostý. Život je protkán obrovskou rozmanitostí všeho, všech zkušeností, hodnot, zážitků, obsahuje v sobě radost, smích, extázi, slzy i bolest.

A právě o bolest tu jde. Bolest totiž na rozdíl od utrpení v určitém smyslu reálná je. Bolest patří k životu, je jeho součástí. Přichází, když ztrácíme to, co je nám drahé, když opouštíme to, co je pro nás známé, když nás zrazují druzí, když se vytrácí naše síla i zdraví, když procházíme změnami na těle i na duši...a mohla bych pokračovat ještě dlouho. Bolest je s životem spjatá stejně jako radost a spokojenost.

Většina z nás se však bolesti snaží všemožně vyhnout. Je to pochopitelné, všichni se chceme cítit dobře, chceme vnímat plnost života a užívat jeho dary. Ano, chceme plnost, zároveň však odmítáme přijmout to, co k té plnosti patří. Chceme se cítit celiství, naplnění a přitom popíráme a odháníme od sebe to, co bolí. Život ale takové situace, které bolí, přináší...zkrátka proto, že do něj patří. Život sám je nositelem protikladů, je světlem i stínem. A my bláhoví chceme přijímat jen světlo. Před stínem utíkáme. Jinak řečeno utíkáme před tím, abychom cítili bolest, tvrdneme, nekomunikujeme, uzavíráme se do sebe, zavíráme svá srdce, zamykáme je do klecí a klíče zahazujeme. Vše ve snaze chránit se tak před bolestí. Nedochází nám ale, že právě tím se chráníme před Životem, před jeho plností, před vším, co s ním přichází.

Zoufale toužíme po prožitku života, po jeho proudění, po svobodě, a přitom sami sebe spoutáme, sami sebe obestavíme zdmi, abychom necítili. Není však možné necítit jen něco. Když se uzavřeme, pak zkrátka před vším. Život pak neproudí, je nudný, zdá se beze smyslu a bez jiskry. Takové malé osobní vakuum. 
A my pak potřebujeme stále silnější stimuly, abychom občas alespoň něco cítili. Krátkodobě nám to mohou poskytnout různé úniky typu drogy, alkohol a vůbec závislosti všeho druhu, adrenalinové sporty, hraniční zážitky, promiskuita, neustálá touha po nějakých aktivitách, po změnách, někdo hledá únik v duchovních naukách, esoterických rychlokurzech kdečeho, ale také ve více či méně dramatických vztazích, nadměrné pracovní angažovanosti, atd... 
Děláme zkrátka vše pro to, abychom nemuseli cítit to, co neseme kdesi hluboko v sobě - bolest. Snažíme se zaměřovat pozornost tam, kde se cítíme dobře. Utíkáme od nepříjemného v nás k příjemnému okolo nás. Utíkáme mnoho let, desetiletí, klidně i celý život. Když nejde utíkat, tak bojujeme. Pokud není možný ani boj, pak ustrneme, rezignujeme. Ať tak či onak, život se nakonec smrskne na pouhé přežívání v módu autopilota. Stačí se rozhlédnout kolem sebe...uvidíte chodící bytosti - neživé, nemrtvé. V jedné ruce chytrý telefon, v hlavě stereotyp, v srdci staré rány, které se snaží lepit náplastmi v podobě všemožných úniků, zážitků, symbolů blahobytu, rolemi oběti a mnohým dalším. Toto je skutečné utrpení. Prázdný život a rána v srdci, která je stejně živá jako ve chvíli, kdy nám ji život uštědřil, lhostejno, zda to bylo před rokem nebo před lety dvaceti. Na tu chvíli se snažíme za každou cenu zapomenout, vytěsnit ji, bolest potlačit, ale hlavně, hlavně ji necítit.

Utrpení roste všude tam, kde není ochota podívat se do vlastních hloubek, tam, kde kloužeme po "bezpečném" povrchu, a aniž bychom si toho byli vědomi, pak právě tímto dál a opakovaně drásáme vlastní rány. Tím, že je přehlížíme, že je popíráme, způsobujeme, že se nám v životě budou dál připomínat. Ne snad proto, aby nás týraly, ale proto, abychom je mohli vynést na světlo a uzdravit. Jen ty rány, které byly tzv. "proboleny", se mohou zacelit. Jen tam, kde si dovolíme jít do skutečného kontaktu se svou niternou bolestí, je možné něco změnit. Jít do kontaktu však neznamená utápět se v tom a ňahňat se ve vlastních bolístkách. Znamená to být s tím vědomě, vidět to, procítit to, často i opakovaně, a pak to nechat jít. Není to snadné a trvá to, zároveň to však není nemožné. Můžeme z toho mít strach, strach není problém, pokud o něm víme. Problém je, když před svým nitrem ze strachu utíkáme a své útěky sami před sebou i okolím různě popíráme, obhajujeme a omlouváme.

Když si však přeci jen dovolíme podívat se na své bolavé šrámy, které každý z nás nese ve svém srdci, když si dovolíme jít s nimi do kontaktu, když svrhneme hradby, sundáme ostnaté dráty a otevřeme pomalu svá srdce, pak k nám život může opětovně začít proudit. Pak se budeme moci opět nadechnout a po dlouhých letech (možná dokonce i poprvé) konečně procítit sami sebe. Protože cítit znamená žít.

A co že jsou to ty šrámy na srdci? To jsou veškeré naše pocity osamocení, opuštěnosti a odmítnutí, toho, že nejsme dost dobří, že nejsme hodni lásky, uznání a ocenění. Toho, že musíme být nějací, že nemůžeme být sami sebou, protože tak, jak jsme přirozeně, nejsme pro druhé přijatelní. Pocity toho, že musíme naplňovat cizí představy o nás, toho, že jsme vnitřně zůstali sami, i když se okolo nás stále něco děje, nebo pocity toho, že nám okolí nerozumí a rozumět vlastně ani nechce a mnoho dalšího. Tyto pocity vznikají z různých životních situací. Mnoho z nich se však prvotně datuje do období našeho dětství, kdy jsme nejzranitelnější a zároveň nejvíce okolím ovlivnitelní.

A protože vrána k vráně sedá, pak obvykle na základě podobnosti do svého života přitahujeme další a další situace, kdy budeme moci opět zažívat ty staré známé pocity, ty, na které tak zoufale chceme zapomenout. A kruh se uzavírá. Vlastně...kdyby jen uzavírá, my navíc tento model ne/fungování předáváme dalším generacím, našim dětem, neboť děti se učí nápodobou. Je zbytečné jim ústně předávat to, jak by se chovat měly, jak je to správné, když vidí nás dospělé, jak si lžeme do vlastních kapes. Jak žijeme parodie na život, den za dnem stále stejné, jak jsme vnitřně prázdní, nespokojení a bez spojení se svým nitrem. Děti to vnímají, jsou velmi citlivé na nepravdy v nás, mají totiž mnohem ostřejší vhled, než bychom si mysleli. Je to tím, že ony samy ještě tak dobře neumí hrát tyto hry, ještě si tak dobře neumí lhát. Během pár let se to však mistrně naučí - od nás. Tak jako my kdysi od předchozích generací.

Vidíte...a pak že nemůžeme nic změnit...máme v rukou obrovskou moc, jen je třeba začít od sebe. I proto jsem tady.

Své klienty vedu postupnými kroky právě k tomu, aby opět navázali spojení s vlastním nitrem a skrze něj i s nitry ostatních a celkově se Životem ve vší jeho plnosti. Ráda budu takto provázet i Vás v rámci osobních konzultací. 

Výše psanému se také věnuji na semináři Vědomý život a kvantové pole.
www.cestouduse.cz/seminare/jednodenni/vedomy-zivot/

S úctou
Mgr. Lenka Burianová
psycholog, kouč a lektor